Meče Lorgan

Ukázka z románu

"Zatím je to jen železná obruč, ale změní se v Korunu," řekl Yagra~Elwétana. "V tvoji Korunu. Má v sobě moc, ale její podoba ještě není určená; závisí na Charšádwing, Rozhodnutí. Stane se z ní Dranwant~silte~balcharw, Koruna světlé moci, pokud ty sám budeš stát v Dlouhé hře na straně dobra – nebo Dranwant~bládherin, Koruna Chaosu, pokud podlehneš zlu."

"Jak poznám, která z nich to je? Kdy se to stane?"

"Ve chvíli, kdy si vybereš některý z těch dvou mečů. Jeden z nich znamená dobro a druhý zlo."

"Potom vybírám ten, který odpovídá dobru."

"Tak ne."

Wassar se zarazil. "Ne? Co dalšího musím udělat?"

"Nic. Jenže vybrat si není totéž, jako říci si prostě o ten, který si přeješ mít. Opravdu stačí vzít jeden z mečů do ruky – ale musíš to udělat namátkou a naslepo. Charšádwing, osudové Rozhodnutí, je volba intuicí. Já sám ti nemohu ukázat, který meč znamená dobro a který zlo; nesmím, nedokážu to... a také nechci. Jsem Potomek Elwétanův a mým posláním je dávat dary, ale nepřísluší mi rozhodovat za nikoho z těch, kdo byli zrozeni z Elwétanovy krve. Dokonce nevím předem, jak tvoje volba dopadne. Jsi přece svobodný."

"To ale znamená... že si taky můžu vybrat zlo," hlesl Wassar.

"No ano. To samozřejmě můžeš."

Nechal mu čas – čas na otázky. Ale Wassar mlčel.

"Teď odejdu. Odejdu skutečně; nezůstanu tady ani svými myšlenkami. V okamžiku Rozhodnutí bys měl být sám. Můžeš si vzít jeden z mečů a poznat svůj Osud – pak se probudí Koruna a dá ti svou moc, – a nebo se můžeš vrátit do Cipha~sany bez něho. Můžeš udělat cokoliv."

Wassar odtrhl oči od třpytivých čepelí. "Já... jaksi—" hlesl. Ale nedokončil, co chtěl říct. Přece to nemohl říct nahlas – že se bojí.

Stál u výklenku a opíral se o stěnu, náhle a bez varování zaskočený únavou, kterou předtím silné emoce zatlačily do pozadí. Byl zrazený, podvedený, bezmocný; ještě dítě. Najednou myslel jenom na to, jaká je mu zima... jak se mu mokrá košile lepí na záda, a že se mu třesou nohy a má příšerný hlad. Bylo to směšné, protože tak mělká myšlenka zajisté nepříslušela takové slovnostní chvíli; nijak se jí ale nemohl ubránit. Zachvěl se chladem... a z jeho vzpomínek najednou vyplula vzpomínka na Ornilé~náné.

Opustil kraj, kde se narodil – matku, sestru, celý jejich kmen. Chtěl lepší život, než jaký vedli kočovní durunghirové. Ctižádost ho hnala a nedopřávala mu klidu. Ale zůstaly okamžiky, tak bezedné a trpké jako tento, kdy si náhle uvědomil osamělost; kdy pocítil marnost všeho úsilí. Najednou ho napadlo, že právě o tom měl mluvit s Yagrou~Elwétanou. Že se ho měl zeptat, co vlastně může od budoucnosti čekat. Co může čekat od sebe. Yagra~Elwétana o něm pravděpodobně ví všechno.

Jenže pak si uvědomil, že tohle mu stejně nepoví.

A kromě toho – Yagra~Elwétana odcházel. Rozplýval se před očima; jeho bílá silueta bledla. A Wassar se zeptal na něco úplně jiného, než na co myslel.

"Co se stane, když vezmu oba ty meče současně?"

Do sálu proniklo odněkud modravé světlo – tryskalo z míst, kde předtím byly ornamenty na stěnách. Tenkou linkou načrtnuté kruhy a ovály jen vypadaly jako malba; ve skutečnosti to byly rámy oken. Zeď z nich zmizela a místo ní se objevilo nebe... cizí hluboké nebe, cizí slunce.

"Když budeš chtít oba, můžeš je mít. Jsou koneckonců tvoje. Ale nezískáš tím nic víc, než právě jen dva meče, protože se vyhneš Rozhodnutí. Chceš brát dva meče do boje? Jsou příliš těžké na to, abys mohl držet v každé ruce jeden. Jsi durunghir, který přišel hledat slávu – a dva stejné meče nepřinesou slávu, když se spojí. Nebyly stvořeny pro spojení. Naopak. Jsou předurčeny k tomu, aby stály proti sobě."

Trvalo to jen sotva postřehnutelný okamžik. Pak se průhledy do jiného světa uzavřely; stěny se znovu staly stěnami a velký sál naplnily stíny střídající se s chvějivým světlem pochodní.

Yagra~Elwétana byl pryč.

Wassar se sklonil k výklenku a položil si železnou obruč na mokré vlasy. Seděla dokonale přesně. Koneckonců, taky byla stvořená pro něho.

Nebylo proč čekat. Mohlo ho pohltit prázdno, které se otvíralo v jeho nitru – tak jako předtím propasti v Krajině v bouři. Nikdy nebyl tím, čím toužil být. Zranili ho; poznamenali jeho duši vzpomínkou na Ergwia~tar~ríne~ghavát~jánu. Když vztáhne ruku, pod jeho prsty se dozvuk téhle cesty táhne jako stín.

A tak udělal to nejobyčejnější, co mohl udělat: namátkou vzal jeden z mečů, sevřel sloupek jeho jílce... palcem se dotkl rudého ghantcharu Aiš.

Nebylo tak těžké uhodnout, komu bude patřit zbývající meč. Wassar neznal jméno toho člověka, ale o to zřetelněji si uvědomoval jeho poslání; a věděl, že ho pozná, až se setkají. V duchu viděl jeho ruce na jílci: pevné, zbrocené krví.

Ruce nepřítele.

comments powered by Disqus