Na pomezí Eternaalu

(Winston Smith, Praha 1990)

Tenhle román vznikal během podzimu a zimy 1989. V našem domovském vesmíru se tou dobou zrovna děly úžasné věci, celá Filozofická fakulta (a nejen ona) vřela od sklepa až po půdu, ale ozvuky oněch událostí na vzdálené periferie eternaalského imperia vůbec nedolehly. Sotva jsem přišla ze školy domů, překlopila jsem patentní vypínač v hlavě a psala tuhle čistě únikovou sci-fi – naprosto živelně, bez jakékoliv koncepce či snad ponětí o tom, že romány by měly mít cosi jako 'promyšlenou strukturu'. Netušila jsem, k čemu by měl příběh dospět a jak vůbec dopadne, ale – nejspíš právě proto! – mě to šíleně bavilo. To už se nedá zopakovat, tenhle stav naivního okouzlení; jakmile je totiž člověku víc než osmnáct a vezme si do hlavy, že je 'autor' a má 'zodpovědnost', kouzlo přestane fungovat.

Eternaal byl dopsán ve tři hodiny v noci ten den, kdy byla uzávěrka příslušného ročníku Ceny Karla Čapka. Zpětně můžu jenom žasnout, že ta kniha dopadla aspoň tak, jak dopadla, a ne mnohem hůř. Jenže doba byla příznivá: za totáče tu nikdo nemohl psát o psychotronických soubojích s argenitem, o hmyzích Hvězdovládcích a vůbec o nějakých hvězdných impériích, kde panují feudální poměry a kde nikdo nebuduje žádné zářné zítřky, protože jsou na to všichni příliš chamtiví. Žádný podobný český román zkrátka neexistoval. V kontextu toho, co tu bylo, působil Eternaal jako zjevení; a tak ho scifisté přijali a dali mi za něj vytouženého Mloka. Nedělám si iluze o tom, jak by to dopadlo dneska. Rekvizity, které se tehdy mně (a zřejmě i ostatním) zdály tak úžasně nové, se vyskytují v deseti až jedenácti sci-fi do tuctu.

Eternaal vyšel tiskem bez jakýchkoliv dalších úprav či redakčních zásahů, což byla rozhodně chyba. Nicméně mám jeden kuriózní postřeh o tom, jak se názory různí: než jsem rukopis definitivně přislíbila Vašku Soukupovi a jeho podniku Winston Smith, poslala jsem ho jedné redaktorce z nescifistického 'kamenného' nakladatelství. Dostala jsem odpověď v tom smyslu, že příběh sám o sobě by se použít dal, ale je nutné vynechat příliš komplikovaný a nesrozumitelný úvod, protože ten by čtenáře mátl. (Celý román je totiž pojatý jako záznam legendy vesmírných bytostí – ghosidů – vyprávěný floraínským badatelem a sběratelem folklóru, Deria Allem, kterýžto k němu coby historik přičinil 'odbornou' předmluvu). V té době to nejspíš byla dobrá rada, protože obyčejných standardních sci-fi bylo tak málo; ale ještě že jsem to neudělala! Z odstupu sedmnácti let musím konstatovat, že zatímco příběh sám je právě jen ta 'obyčejná standardní' sci-fi, jedině onen úvod, který to celé zasazuje do kontextu argenitového vesmíru, dodává cosi navíc.

Původní verze Eternaalu je v dnešní době beznadějně zastaralá, a proto tu ani není ke stažení či k nahlédnutí. V roce 2004 jsem ale román upravila a v roce 2010 znovu vyšel (společně s dalšími argenitovými povídkami) v Albatrosu Plus.

comments powered by Disqus