O Perchtě a pádu

Ukázka z povídky do projektu Tajná kniha Šerosvitu

Ten den Yamamba poprvé promluvila a otevřela jim budoucnost.

Perchta se vznášela na zeleno-oranžovém šerosvitovém vláknu a dívala se na ni, na tu tajemnou a nedostižnou bytost odjinud, na přízračnou cizí ženu, do které všichni vkládají tolik nadějí. Yamamba byla nádherná. Její šikmé oči plály uhrančivým modrým svitem a hladké černé vlasy, plné zrovna tak modrých odlesků, jí obtáčely hlavu v pevném vrkoči a z něj splývaly až na zem. Balancovala na ovládacím pultu nejvyššího ze zdejších strojů, ale nezdálo se, že její drobné nožky, obuté v bílých ponožkách s palcem zvlášť a v sandálech, vůbec potřebují oporu. Bylo to jenom gesto. Nepatrný náklon hlavy, nepatrný pohyb ruky, nepatrný půlkrok, který má tisíc tajných významů. Z Yamamby vyzařovala chladná, skoro smrtící síla. Na jejích tenkých, rudě zbarvených rtech pohrával vlídný, sladký, nekonečně klidný úsměv. Perchta cítila, jak ji cosi nutí bezděky ten úsměv opětovat.

Ne, Yamamba nebyla zlá. Byla jen neuvěřitelně mocná.

Zatímco ostatní se už dva roky dohadovali, odkud tahle exotická princezna přišla, Perchta sedla k počítači a zjistila si to přesně. Yamambu s sebou přinesli Japonci, ti lidé s šikmýma očima a zvláštními emocemi, kteří stavěli zdejší továrnu. Bývala otiskem v jejich mysli. Pak získala volnost, jak už to tak u přízraků bývá. Továrna jí bezvýhradně patřila, protože na území cizinců se nikdo z místních neodvážil. Yamamba rostla, stejně jako rostly zdi továrny, a brzy se stala nejbohatším přízrakem v okolí.

Svůj palác nikdy neopouštěla. Nikdy s nikým nemluvila. Jenže teď zničehožnic dala vědět hejkalům a hejkalové vílám a ty zase rusalkám, vodníkům, rarachům a duchům; a tak sezvali všechny místní a ti se hned seběhli – někteří ze zvědavosti, někteří ze zištnosti, někteří ze strachu... a někteří jen tak, aby se neřeklo. Nevěděli, co od dnešního shromáždění čekat, ale tím spíš nemohli nepřijít. Perchta poposedla na své pavučině, přilepené na tlusté stříbrné rouře klimatizace, a rozhlédla se po těch davech. Tovární hala byla úplně plná. Hlava na hlavě, vlákno na vláknu, duhový vír. A všichni zírali na Yamambu jako uhranutí.

Další nepatrné gesto cizinčiny ruky. "Tak ráda vás tu vidím!" Její hebký hlas se smýkl kolem uší jako hedvábná stuha. "Je to pro mě výjimečná příležitost a vyznamenání, že mohu ve svém domě uvítat tolik skvělých přízraků!" Hedvábí se vinulo přes celou tovární halu, splývalo kolem nehybných třpytivých strojů a obtáčelo bílé stěny. "Mám pro vás návrh. Jde o vaši budoucnost. Může být mnohem lepší. Mnohem krásnější, než jste si kdy představovali." Jako by se hedvábí zalesklo v ohni, Yamambin hlas prozářilo nadšení. Její úsměv byl plný příslibů; a shromážděné přízraky jí visely na rtech a naslouchaly jako u vytržení.

"Tam, odkud pocházím, je pro přízraky ráj. Vládne tam blahobyt, protože tamní lidé vkládají do věcí netušenou energii. A teď stejní lidé přišli i sem a postavili tuhle továrnu. Zatím jsem ji měla sama pro sebe, ale nesnesu pomyšlení, že tolik okolních přízraků živoří v chudobě, zatímco já mám tak výjimečné štěstí. Chci, abyste se na mém blahobytu mohli podílet." Yamamba zvýšila hlas. "Otevírají se vám nové možnosti! Bohatství na vás čeká; stačí ho jen vzít! Povím vám, jak toho dosáhnout."

"Sláva!" vypískl někdo. A ostatní se přidali. "Sláva! Ať žije Yamamba! Pověz nám to! Pověz nám to!"

"To tajemství zní–"

Rozhostilo se naprosté ticho, plné očekávání.

"Založme nové město!" vykřikla Yamamba. "Vybudujme novou zlatobytnost, společně, zde!" Její hlas už nebyl hedvábím; hřímal jako divoká bouře. "Jaké místo může být lepší? Mí lidé přišli a postavili tuhle továrnu. Postavili ji – jak se v jejich světě říká – na zelené louce. Jen si vzpomeňte, jak to tu vypadalo ještě před dvěma lety! Jenom stromy, pole a stará hájovna! A rybník. Rybník plný komárů, kde slušný přízrak neměl vlákno za co zachytit. Zato teď je tu krásná nablýskaná tovární hala. Plná krásných nablýskaných lidských předmětů!" Rozpřáhla paže, jako by chtěla všechny ty krásné nablýskané stroje, pásy a plně automatizované montážní linky popadnout do náruče. "Vstupujeme do nového věku! Je to mimořádná příležitost!"

Z davu se ozvaly souhlasné výkřiky. A všichni se rozhlíželi po tovární hale. Při pohledu z Šerosvitu byly za normálních okolností z lidských staveb vidět jen mlhavé obrysy, ale tentokrát se sešlo přízraků tolik, že jejich vlákna zkopírovala do přízračného světa většinu zařízení. Předměty, kterých se vlákna dotýkala, vypadaly reálně jako jejich vzory ve světě lidí: všemožná kola, pásy, lisy a ovládací pulty. Všechno se to lesklo novotou. Snad jen strop, který přízraky moc nezajímal, zůstal neviditelný.

"Budou se tu vyrábět auta. A lidi auta zbožňují. Na auta se váže tolik jejich myšlenek a citů, že by to uživilo celé město... celý stát... celé impérium přízraků!" hřímala Yamamba. "Když všichni přiložíme ruku k dílu, když založíme novou zlatobytnost právě tady, budeme se mít tak skvěle, jak se ještě nikdy žádné přízraky neměly. Tahle ustavující schůze má pravomoci, a tak neváhejte a vykročte vstříc duhové budoucnosti. Společně zvolíme novou městskou radu. A jestli podpoříte moji kandidaturu na místo starostky, toto je můj program: Zlatobytnost jako Blahobytnost! Každému podle jeho potřeb! Dostatek energie pro všechny!"

Poslední slova zanikla v ohlušujícím pištění nadšeného davu. Podle zvuku se vždycky pozná, čí schůze se koná. U lidí se tleská, zatímco přízraky piští. A piští tónem tím vyšším, čím jsou spokojenější. Teď to byl vyloženě ultrazvuk. Perchta viděla, jak víly v přední řadě radostně mávají závoji a škubají hlavami, aby jim pořádně vlály vlasy a vyjadřovaly podporu. Jedna obzvlášť podlézavá si z vlasů udělala transparent a zkroutila svoje lokny do velikého písmene Y. Hejkalové, všichni bez výjimky s černými vousy, černými bundami a černými šátky s lebkami, zase utvořili kruh, chytili se kolem ramen, točili se dokolečka a napodobovali zvuk motoru: "Dzzzm dzm dzm!"

Perchta se nevěřícně rozhlížela. Jak mohou být všichni tak hloupí? Spadlo jim snad auto z té automobilky na hlavu? Copak jim vůbec nic nedochází? Pátrala po někom, kdo má pochybnosti stejně jako ona, ale všude viděla jen samé rozjásané obličeje. Snad jen cizokrajně vyhlížející žena s trochu liščími rysy, která s chlapcem po boku postávala v zadní řadě vedle vyhlášené drbny Máčky, vypadala trochu zaraženě; ale ta byla určitě odněkud z daleka a možná tomu všemu ani nerozuměla. Mohla to být liščí démonka? Další přízrak, který sem přinesli cizinci? Perchta by si ji ráda prohlédla lépe, ale vzápětí ji ztratila z očí, protože se kolem prohnala meluzína, upoutaná dlouhým pružným vláknem, a málem ji srazila z jejího místečka na klimatizaci. Meluzína vířila pod neviditelným stropem a táhle, kvílivě vyla: "Ať ži...jé...jé...jé...mamba!" A Yamamba se usmívala, kynula davům a jak mávala, vlasy jí vlály a hedvábí kimona se lesklo.

"Uzavřeme smlouvu! Založíme město!" skandovaly přízraky.

Perchta zuřivě zatínala dlouhé černé nehty do vláken pavučiny. Konečky černých, jakoby krajkových křídel se jí třepetaly vzteky. Měla toho právě dost. Postavila se na své pavučině jako na visuté hrazdě, rozhlédla se po továrně a vybrala si jednu pěknou železnou páku na třetím stroji v druhé řadě. Ta už byla otištěná do Šerosvitu. Perchta švihla prsty, vláknem si otisk přitáhla, popadla ho a pořádně zabušila na rouru od klimatizace. Byly to takové rány, že nakrátko přehlušily i pištění rozjásaného davu. Přízraky se zarazily a zadívaly se ke stropu.

"Dovolte mi poznámku," promluvila Perchta. "My přízraky se živíme pocity, které vyzařují z lidského světa. V téhle továrně je sice spousta lidských předmětů, na které můžeme navázat kotvy, ale žádné–"

"Ano! Navážem kotvy!" zapištěla jedna víla. "Vybudujem takovou Blahobytnost, že budou všichni zírat! Sláva! Sláva!"

"Dzzzm!" túrovali hejkalové nadšeně.

Perchta viděla, že je marné snažit se jim něco vysvětlit. Když jsou přízraky takhle rozpištěné, nikdy neslyší věty, které mají víc než tři slova. Znovu zabušila na svůj gong a zkusila to jinak. "Je to podvod! Yamamba vám lže!"

Teď se to povedlo. Konečně si získala pozornost. Hejkalům poklesla čelist, až se jim v plnovousech objevila díra. Vílám zplihly transparenty. Skupinka dalších přízraků, předtím skoro neviditelná, se začala poděšeně třepotat a zeleně světélkovat. A liščí démonka ze zadní řady na ni jenom nevěřícně zírala.

"Kdyby se Yamamba měla tak dobře – a kdyby věřila, že se bude mít dobře i dál – proč by se o to chtěla dělit? Továrna je automatizovaná. Všechno řídí počítače. Nejsou tu lidi – a kde nejsou lidi, nejsou pocity. Žádný blahobyt!" hřímala Perchta ze své pavučinové tribuny. "Kdo zakládá město, musí se zavázat, že v něm bude pracovat. Jednou dáte slib, a už se nikdy nedostanete pryč. Yamamba vás bude vysávat."

"To je ale nestydatost!" zaječela Yamamba. "Sprostá pomluva! A kdopak to tvrdí? Perchta Potrhlá! Perchta z ubahněný žumpy, ta chudinka zplihlá, která kotví vlákna v zarostlý studni na rezavý konzervy a utopený boty! Závist! Závist to je! Nepřeje nám lepší život!" Když takhle vztekle křičela, najednou už nevypadala tak tajemně, uhlazeně a krásně jako na začátku, ale přízraky si toho sotva všimly.

Další příval pištění, ječení a řevu. "Fuj! Hanba!" povykovaly víly. "Perchta všechno zkazí! Nechce se jí pracovat! Je to černá noční můra, vždyť se na ni podívejte!"

"Ty jsi teda praštěná, Perchto, dzzzm!" zaburácel hromovým hlasem jeden hejkal a ťukal si do hlavy. "Lidi auta milujou! Pořád na ně myslej! Čtou si časopisy, kde jsou fotky aut! A nejradši maj motory, dzzzm dzm dzm! Tyhle šťavnatý křupavý pocitečky, ty já prostě žeru!"

"Vyžeňte ji!" kvílely víly. "Je to škarohlídka! Je to podvratný živel! Nepřeje nám zlatobytnost Blahobytnost! Pryč s ní!"

Za lesem zaťatých pěstí, které jí hrozily, Perchta zahlédla spokojený Yamambin úsměv, ale to už se přímo na ni řítila meluzína s děsivě vyceněnými zuby. Perchta jen tak tak stihla máchnout křídly a v poslední chvíli se jí vyhnout. Vzápětí ale zaslechla plesknutí, jak se na rouru klimatizace u její hlavy přisálo něčí hozené vlákno. Následovala další a další. Duhová lana se zachytávala na stropě i na její vlastní pavučině, zdvihala se k ní jako provazové žebříky; a první přízraky už se vrhaly do vzduchu a řítily se k ní. Perchta si musela přiznat, že teď už ji ke slovu nikdo nepustí. Nečekala na nic, odtrhla svou kotvu od roury klimatizace, máchla křídly... a vrhla se do prázdna.

Přízraky na lanech se zastavily. Najednou couvly, bezděčně a všechny naráz, jako by se stihly domluvit. Ale nepadlo ani slovo. O tomhle v Šerosvitu nikdo mluvit nepotřebuje; a taky se většinou neodváží. Pád do Stříbroklamu, to je jedna z nejděsivějších věcí, jaká může přízrak potkat. Neustálý Odliv všechno unáší do mlhy bez konce; a každý dobře ví, že to znamená smrt, protože odtamtud se ještě nikdo nikdy nevrátil.

"Skočila do prázdna! Perchta padá!" vypískla jedna víla.

"Vtáhne ji to! Odliv ji sebere! Letí do Stříbroklamu!"

"Ale tam umře! Honem, chyťte ji!" pípl někdo. Byl to liščí chlapec, dítě té cizokrajné démonky. Ale jeho matka mu vzápětí zacpala pusu a rychle ho vlekla pryč. Přízraky si těch dvou nejspíš ani nevšimly. Všechny se jen rozpačitě ohlížely po Yamambě, která tam stála s rukama v bok a tvářila se výhrůžně. A nikdo nic neudělal. Nikdo se ničeho neodvážil!

Perchta minula hranici, kde byl v lidském světě strop haly, a vzápětí cítila, jak se do ní Odliv opřel s plnou silou.

(Ilustrace v záhlaví pochází z knížky, autorem je Jan 'Stryx' Dřevíkovský)

comments powered by Disqus