Prokletí elitářství

Včera (pozn.: psáno před Parconem i před Vaškovým burcujícím článkem na FP) jsme se u nás doma bavili o Parconu. Když jsme slyšeli, jaký je to letos průšvih, řekli jsme si, že tedy pojedeme, abychom Vaška podpořili (navíc, dle Martinových slov: 'aha, když je tam jenom sto lidí, tak to mě zajímá, to bych i jel'); ale zároveň jsme se snažili dobrat toho, proč se tam lidi nehrnou – obzvlášť ti staří, u kterých se předpokládalo, že letos na Parcon pojedou z nostalgie a úcty k tradici) a proč se ani nám na Parcon nechtělo (a proč jsme radši hodlali strávit ten víkend doma budováním pergoly).

Dinosauři mají dva základní motivy, proč na cony jezdit. Za prvé – propagovat nějaké své projekty či práci. Za druhé – potkat se s ostatními dinosaury. Pro to první je určitě FF vhodnější než Parcon. Kdo se potřeboval zviditelnit a něco fanouškům vnutit, už to udělal v červenci. Na Parcon tedy zbývá ta druhá funkce: společenská. Kdekdo pořád křičí, jak je to důležité; prý dokonce i důležitější než celý program. 'Setkávání' a 'hovory v kuloárech' jsou údajně esencí conů a smyslem fandomového života. Lidi se chtějí zase jednou vidět se starými přáteli. Chtějí si popovídat. Tak kde všichni jsou? Proč se neobtěžují?

Po čem dinosauří srdce touží

Ve čtyřiceti je pro člověka větší hodnotou volný čas než úspora pár stovek. Skutečně volných víkendů má fakt málo – v kalendáři možná zůstaly, ale prostě si nemůže dovolit jen tak se sbalit a někam odjet jako zamlada. My sami o víkendu většinou pracujeme (buď sedíme u počítače a děláme totéž co v týdnu, nebo nahodíme montérky a zkrášlujeme dům) nebo jsme s dětmi. Když chceme odjet sami, řešíme hlídání (a nejen dětí, které by šly teoreticky vzít s sebou, ale taky babičky). Vybojovat si víkend jen tak 'někde' vyžaduje velké úsilí. Když už toto úsilí investujeme, tak chceme, aby byl zároveň příjemný a relaxační. A to NENÍ chození po otřískaných chodbách nějaké rozpadající se školy, posedávání na rozvrzaných židlích a pití kofoly z kelímku. Moc rádi bychom potkali všechny své kamarády z fandomu – tomu bychom dali rozhodně přednost před tím, potkat se s kýmkoliv jiným, protože jsou to fajn a chytří lidi, se kterými máme mnoho společného a máme si o čem povídat; ale pomyšlení, že se kvůli tomu budeme muset dva dny plácat mezi příšernou sokolovnou a ještě příšernějším kulturákem, je fakt nepříjemné; už předem to ve mně vyvolává únavu, žádné nadšené očekávání. Ale především: vždyť lidi, které nejvíc chceme potkat, tam stejně nepřijedou! Z téhož důvodu.

Doufám, že nejsem totální snob. Nemusím mít všechno vymydlené, perfektní a drahé. Letošní dovolenou jsme trávili pod stanem a když nepojedu na Parcon, pravděpodobně budu místo toho doma vozit kolečka se štěrkem a míchat beton. (Děláme to sami, místo abychom si někoho najali, protože taky šetříme.) Na druhou stranu jsem skoro jistě měšťák. Je to dáno kulturou, je to dáno věkem. Lidi se pořád snaží, aby bylo všechno 'lepší'. Snaží se rozmnožovat svoje statky (hmotné i nehmotné) a zdokonalovat sebe i své okolí. Ne vždycky se to daří, ale takový je jejich ideál a puzení. Pokud jde o cony, můžou si namlouvat, že nezestárli, že jsou pořád duchem mladí a že chtějí PŘESNĚ TOTÉŽ co ve dvaceti, ale podvědomě jim na tom cosi nesedí a nejsou s tím spokojeni. Mají výhrady, které ani nedokážou rozumně zdůvodnit; stěžují si, a nevědí na co; rádi by nějaké to 'neuchopitelné cosi', pravděpodobně 'atmosféru', ale není v ničích silách jim to dát. Špatná zpráva: už nikdy se nebudou radovat tak jako kdysi, že mají čarodějnický plášť ze starého babiččina kombiné! S tím nikdo nic nenadělá.

Jaký by měl být con, na který bychom měli chuť jet?

Tak především: mělo by to být někde, kde je na podlaze KOBEREC. Kde jsou PĚKNÁ zákoutí, kde se dá sedět a povídat si. Kde je nějaká větší společenská místnost PŘÍMO v objektu. Kde je restaurace nebo kavárna se skutečným nádobím. A kde je taky pěkné okolí, takže člověk může vyrazit na procházku (to býval zlatý hřeb všech Draconů, dodnes si pamatuju, jak nás Franta Novotný prováděl po jednom polorozpadlém kostele, bylo to i s jeho fundovanou přednáškou). Mám pocit, že to nostalgické nytí po starých Draconech je především nytí po skvělém zázemí, které hotel Santon poskytoval. Tam koberce na chodbách byly. Byla tam restaurace, bar, velké společenské prostory a vedle přehrada. Když tam člověk přijel, tak měl pocit určité důstojnosti. Nemusel se stydět za to, že tam je. Nemusel si říkat: "páni, to jsem to teda dopracoval."

Chápu, že to vyznívá, jako bych dávala absolutní přednost formě nad obsahem. Na conech by člověk přece měl hledat intelektuální podněty, ne dobré kafe a pohodlnou pohovku! Měl by tam jezdit kvůli zajímavým lidem a skvělým přednáškám. Ale troufám si tvrdit, že se to ovlivňuje navzájem. Neexistuje žádná 'esence dobrého conu', která by se dala pinzetou nabrat, kamkoliv hodit a nechat rozbujet. Spíš věřím tomu, že tak jako odpovídající biotop osídlí příslušné druhy živočichů, určitá konstelace a podmínky přitáhnou určité lidi. Řekněte, že to bude v pěkném hotelu, kde se dá koupit skvělé víno, a najednou vylezou z nory jezevci, kteří by se už na normální con v životě neobtěžovali, a udělají zajímavou přednášku klidně ad hoc na chodbě. To je pro dinos důležitější než slevy. Naopak naprosto není nutné 'hostům' con proplácet, pokud to budou zároveň vnímat jako kvalitní 'dovolenou'; za tu by totiž stejně někde zaplatili.

Což nás přivádí k otázce peněz – a rentability. Con v hotelu bude samozřejmě dražší. Podnikatelská logika VP říká: lidi chtějí, aby to bylo co nejlevnější; pak jich přijde hodně a vypukne množstevní sleva. Jistě to není špatná úvaha a na FF to dobře funguje, jenže má to i svá úskalí. Za prvé: jakmile je něco 'pro masy', určitá množina lidí si prostě řekne – "tam já ze zásady nejedu, já nechci jít s davem." Lze předpokládat, že právě mezi staršími scifisty je takových lidí dost, protože kdyby zamlada (za totáče) s davy chodili, ke sci-fi by se jaktěživi nedostali. A za druhé: jakmile se příliš vyzdvihuje, že je něco 'levné', lidi začnou očekávat, že to bude levné ABSURDNĚ. Začne fungovat jakýsi 'snobismus naruby' – najednou jsou schopni hádat se o jedinou korunu, jen aby si nezadali, přestože za jiných okolností a v jiném duševním rozpoložení by klidně mávli rukou nad stovkou. A STEJNĚ jim to pak připadá moc drahé – právě proto, že platí i svým časem, který je v oficiální kalkulaci nevyčíslený. Nechci tu lobbovat za nějaký předražený snobský exkluzivní con v pětihvězdičkovém hotelu (v takovém jsem snad ani jaktěživa nebyla). Přimlouvám se za con 'střední třídy', jehož hlavní marketingovou předností nebude to, že je 'nejlevnější možný', ale spíš to, že je 'nejpříjemnější možný' i v těch ostatních, nescifistických ohledech – protože si myslím, že to duševnímu nastavení lidí středního věku vyhovuje víc. Trochu exkluzivní klidně být může. Jen ať je počet míst omezený; jen ať není až tak jednoduché se tam vůbec dostat! A přednost mají členové fandomu služebně starší; ať z toho konečně taky něco mají, že jsou to vykopávky! :)

(Mimochodem: takovým pěkným vzorem toho, co mám na mysli, byl Dinocon v Rožnově pod Radhoštěm před dvěma lety. Tam jsme jeli, i když to bylo drahé, i když to je (od Prahy) pekelně daleko, a ten víkend bez dětí a se scifisty byl naprosto úžasný. (Hihihi, jak druhé líbánky! :))) Škoda že jen jeden; další pokus – protáhnout to na týden a odsunout do vily v Toskánsku – pak už myslím nevyšel… tam už my se taky nehnali, i když se to Petr Kotrle pokoušel organizovat, protože odjet na celý týden bez babičky a bez dětí je pro nás totální sci-fi. Ale i tak si říkám: najít tak nějaký pěkný penzion na příjemném místě… v nějakém historickém městě nebo v horách… co třeba Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Lednice, Liberec…? Možná by se sto scifistů taky našlo… a jela bych hned!)

A co ti mladí?

Zásadní námitka proti podobnému modelu elitářských (a samozřejmě dražších) dinoconů bude určitě taková, že nepodporuje integraci nové generace. Ale troufám si tvrdit, že ve vztahu k nim ve skutečnosti funguje podobný princip 'elitářství' taky. Programově 'lidových' conů (založených na tom, že jsou co nejlevnější, dostupné pro každého, a tím pádem 'nasají' co nejvíc nových lidí, ze kterých třeba někteří u sci-fi zůstanou a potáhnou tu káru dál) je dost. Ale jak si takový 'řadový' účastník podobného conu představuje sám sebe za dvacet let? Možná o tom takhle konkrétně nepřemýšlí; ale kdyby mu někdo řekl: "za dvacet let budeš v černém triku s monstrem sedět na chodbě na podlaze a pít pivo z kelímku," bude to skutečně vize natolik lákavá, aby ho motivovala k nějakému úsilí? Buď je mu to jedno, a pak se dost možná za dvacet let obejde i bez sci-fi, pokud pivo na rohu bude dost levné; a nebo řekne: "Ale kdepak, za dvacet let chci jezdit po světě na prestižní vědecké konference" nebo "za dvacet let chci mít rodinu a dům…" – řekne cokoliv dle nátury, co předpokládá nějaký vývoj či kariérní postup. ALE NEBUDE V TOM HRÁT ROLI FANDOM ANI SCI-FI. Vždyť kdo by chtěl u sci-fi zůstat s vidinou, že se pak ve volném čase bude nadosmrti plouhat se spacákem po tělocvičnách? Za dvacet let už ho to přece nemůže vnitřně uspokojovat! Natožpak aby se k tomu přiznal i navenek před kolegy z práce.

Tohle už není jen problém conů, ale komunity sci-fi jako takové. Jestli nevytvoříme nějakou vizi, nějakou metu, ke které by mohl mladý začínající scifista v rámci svého koníčku spět, bude svoji touhu po růstu naplňovat jinde. Teď mladí sice přicházejí, dokonce v hejnech, protože bariéra pro vstup je nízká, ale dlouho nezůstanou; a proč by měli? Vždyť to k ničemu nevede. Sci-fi je zábava pro teenagery. Nikdo toužebně nevzdychá: "Kéž bych byl trochu starší, abych taky mohl na Dinocon! Kdy už se konečně dočkám?" To je čirá sci-fi. Jen co trochu odrostou a začnou vydělávat, najdou si radši golfový klub.

Fandom pro dinosaury

Mě tohle samozřejmě mrzí. Na prvním conu jsem byla v šestnácti – to byl Parcon 1987, ten jednodenní v Praze – a byla to nádhera; paráda, blaho, šílená euforie. Teď je mi čtyřicet a sci-fi pořád čtu i píšu; prostě mě to zajímá a baví natolik, že ignoruju nálepku 'podřadné', kterou má mezi 'opravdickými' spisovateli sci-fi jako literatura a mezi 'normálními' lidmi sci-fi jako koníček. Pořád věřím, že když na tom budu usilovně pracovat, když se k tomu budu pořád hrdě hlásit, třeba tou svou mizernou troškou přispěju k větší prestiži našeho předrahého žánru. Hm, jsem krapet naivní; co se dá dělat, z toho už nejspíš nevyrostu. Ale na velkých conech plných mlaďochů se už fakt necítím dobře. Dávno mi chuť do sci-fi nedodají; jen ji ze mě vysajou; a pokud tam jedu, beru to mnohem spíš jako povinnost – nebo jako daň za nostalgii.

Tento slohový útvar nemá být ani skuhrání, ani stížnost, ani programové prohlášení 'nového a lepšího' dino fandomu. Absolutně neočekávám, že by jakýkoliv pořadatel conu dokázal udělat kouzlo a v dinosaurovi našeho typu vyvolal podobný úžas a nadšení jako v roce 1987 a pěti letech následujících. To se nedá vrátit. V těch puntíkovaných šatech, které jsem na svém prvním Parconu měla, už bych taky na ulici nevylezla (a v černém kombiné ovšem taky ne! :))) Nechci si stěžovat na hlavním nádraží na to, že čas plyne. Ale právě proto, že staré triky už nefungují a fungovat nemohou, je potřeba přemýšlet, co místo nich.

Vilma (to sepsala) a Martin (to vymyslel) Klímovi

PS: Dodatek psaný po Parconu

Na Parcon jsme jeli. Moc se mi tam líbilo, neslo se to v takovém nostalgicko-vzpomínkovém duchu a bylo to velmi komorní. Z reakcí a reportáží na webu lze soudit, že nejsme sami, kdo si to skvěle užil (a kdo oceňuje PRÁVĚ ten menší rozsah), ale Vašek Pravda s výsledkem myslím spokojený není, a to z naprosto stejného důvodu, z jakého se to lidem líbilo – protože jich nepřijelo tolik, aby se to vyplatilo. Celá organizační struktura, nastavená na rozměry Festivalu Fantazie, je pro takhle malý con předimenzovaná a vůbec ji spouštět, to je jako kdyby v tiskárně zapnuli rotačku jen kvůli Interkomu. Proto si i po letošním (pro nás vydařeném) Parconu myslím, že přeměna Parconu na menší, exkluzivnější a do určité míry 'samoseorganizující' dinocon by mohla být schůdná cesta.

Znamenalo by to:

– omezit počet účastníků na 100–200;

– vybrat místo tak, aby v něm zázemí už bylo (restaurace, bar) – to by snížilo nároky na organizátory;

– jako podmínku účasti stanovit plnoletost, aby každý odpovídal za sebe – dtto;

– brutálně omezit program typu 'referát opsaný z wikipedie'; když už přednášky, tak o něčem z osobní/pracovní zkušenosti přednášejícího – co posluchač na webu nenajde a od nikoho jiného neuslyší; a i v tomto případě se spíš než o čistou přednášku snažit o něco jako 'konzultační hodiny';

– když už literární pořad s autory, tak radši udělat čtení ukázky, rozbor a diskusi přímo k té konkrétní věci; to by bylo ve skutečnosti zábavnější a méně trapné než ty introvertní ubožáky nutit, aby dělali estrádní show a snažili se na pódiu křečovitě vypotit vtipné bonmoty;

– podpořit program, který napomáhá tomu, aby všichni účastníci mohli promluvit a nedělili se tak striktně na 'baviče' a 'obecenstvo' – diskuse, workshopy (a pomohla by i taková drobnost jako dávat židle zásadně do kruhu a ne do řad jako ve škole), bleší trh;

– a zavést program vysloveně 'večírkový', napomáhající seznamování. V ideálním světě by se konal raut (bez řvoucí hudby!) a úkolem orgů by nebylo zapojovat zpětný projektor, nýbrž proplétat se mezi hosty, o všech něco vědět, brát nesmělé nováčky pod křídlo a nenápadně seznamovat lidi navzájem – čili přesně to, co by měli správně dělat hostitelé na večírcích. To je samozřejmě TĚŽŠÍ než zapojovat zpětný projektor a v našem reálném světě je to meta obtížně dosažitelná; ale pro začátek by možná pomohla aspoň ta výše zmiňovaná vlastivědná procházka po okolí, protože při takovém neodvratném proplétání osob je větší šance dát se s někým novým do řeči, než když pevně semknutý hrozen známých sedí u baru zavile jako terakotová armáda.

Abych to shrnula: byl by to zkrátka con, kde si lidé na férovku přiznají, že tam nejedou kvůli anonymnímu příjmu informací, nýbrž kvůli osobním kontaktům; a veškerá organizace by se zaměřila na to, aby jim to usnadnila.

(1. 8. 2011)

PS: Tento článek vyšel v Interkomu a stal se jedním z podnětů k uspořádání Dinoconu. (Zde například reportáž Šamanova, na Sardenu, či fotky od Slávka Švachoučka. Tak aspoň k něčemu to snad bylo dobré...

comments powered by Disqus