Impérium vrací úder

Listopad 2002

VK nejen že nechce námět na román – taky nechce sama číst žádné knihy cizí. Všechny příběhy už tady dávno byly. Ke Skutečnosti Nejskutečnější nemají absolutně co říct. A čeští autoři sci-fi, to je obzvlášť vypečená snůška blábolů! VK si chce jít číst o subtropických rostlinách, ale aby si napřed potvrdila tezi, bere do ruky parconský sborník, který jí přistál v ranečku při posledním klímovském večírku. Tady ovšem nejsou kytky. Je tu nějaká děsivá a temná věc, která natáhne pařáty z potištěných stránek; a VK nestihne zabouchnout grimoár dost rychle, takže se jí útržky vět neplánovaně zachytí v hlavě. Tam hlodají a nedají pokoj. Je to jenom kousek rozhovoru, nic podstatného, ale rytmus vět neodbytně drnčí v uších. Zatracená potíž! Román je bohužel nutné zase otevřít a přečíst od začátku. VK krmí děti suchým rohlíkem, nejde do školy a příběh Christiana hltá až do svítání. Autorku, Karolinu Francovou, si pamatuje – nenápadnou dívenku z Liberce, která se letmo mihla na jednom klímovském večírku. V době, kdy VK ještě něco četla, ovšem Karolina ještě nic nepsala, čili skrze knihu se jaktěživy nepotkaly. Teď její kniha působí jako letící černá díra, jako gravitační past. Je naladěná přesně na tu správnou vlnu a tón. Takhle by VK moc ráda psala... kdyby tedy ještě někdy něco hodlala psát.

VK si matně pamatuje, že kdysi se jí s knihami podobné příhody stávaly, ale je to už nekonečně dávno. Nekonečně dávno na tuhle magii přestala věřit. Teď jí ale vlna tsunami bleskově rozboří celý domeček s kytičkami. VK se neudrží a píše Karolině pár poznámek o tom, co by se s tím románem ještě dalo udělat, ale nechce jí své názory vnucovat. Každý si přece může psát, co se jemu líbí. Pokud VK chce mít knihu podle svých představ, ať si napíše vlastní, no ne?

Úchvatná možnost! A posedlost je zpátky.

Útržky starých scén a nápadů, posbíraných na přednáškách z mykologie, najednou krystalizují do oslnivé stavby, která se klene přes celý obzor. Proti tomu se nedá bojovat. VK píše po nocích. Prošvihne zápočtovou písemku. Nepeče cukroví. Jak mohla zapomenout, co psaní příběhů s člověkem udělá? Jenže je to jinak: nezapomněla nikdy, jen si to nesměla připustit. Na Pandořině skříňce stál kýbl s plenami a květináče – a dobře tak; protože kdyby se víko nedejbože otevřelo a matku od dětí pohltilo grafomanské šílenství, děti by musela uškrtit, aby jí šly z cesty. Jenže teď už jsou puštíci vypiplaní z nejhoršího a dost příčetní, aby si radši hráli spolu než se svou potřeštěnou dozorkyní.

Össe útočí...

VK s šílenou vervou píše nový román – a vzápětí jí zrovna tak šíleně začíná vadit, že musí ztrácet čas kromě domácnosti a překládání na kšeft ještě taky rýsováním perspektiv. Definitivně se rozhodne v květnu během nádherné čtrnáctidenní exkurze po italských zahradách – tváří v tvář tomu nejlepšímu, co vůbec v evropské zahradní architektuře je! – když vidí svaté nadšení všech těch lidí kolem. Na exkurzi je přítomno i pár lidí "z praxe". Pro ně to je životní poslání. Navrhují zahrady pro zbohatlíky, tak jako VK překládá harlekýnky, a přitom sní o tom, že jednou vytvoří nádherný novátorský park, o kterém si architekti ještě za pět set let budou šeptat legendy... Bohužel, VK má docela jiné sny, přestože naprosto stejného typu. To je ta často vzpomínaná fragmentace kultury v praxi: všichni máme svoji soukromou bublinu, někdo kolem knih, někdo kolem kytek, někdo kolem kdovíčeho dalšího. Lidé ze sousedních bublin si nějakou knihu od VK jaktěživi nepřečtou; smůla, ale s tím se stejně nedá nic dělat. Nemá smysl lézt jim do bubliny jejich, aby se pole působnosti rozšířilo, protože jiná než první životní volba stejně nikdy nebude dost dobrá. Na překrásném náměstí v Sienně VK své odpadnutí od zahradní architektury kradmo obrečí, protože celá ta iluze se zhroutila tak najednou, tak nečekaně – doslova během pár hodin. Načež se začne děsně těšit domů, až bude moct sedět u počítače a psát.

comments powered by Disqus