Recenze

Říká se, že v zájmu svého duševního zdraví a příčetnosti by se autor neměl pídit po tom, co o něm kde napíšou recenzenti. Když se mu to přesto nedejbože dostane do ruky, neměl by to číst. A když už si to nedejbože přečte - aspoň by to neměl brát vážně. Lidová moudrost už nezdůrazňuje onen smutný paradox, který z toho plyne - totiž že když člověk nebere vážně výtky, logicky a v zájmu symetrie by neměl brát vážně ani chválu. Autoři nejen že se pídí, nejen že si přečtou - ale pak se taky freneticky radují, když vidí, že se někomu jejich dílko líbilo (zatímco v případě, že nelíbilo, se snaží o povznesenou netečnost). Je to jejich přirozenost. Součást grafomanské úchylky.

Já se postupně dobrala několika triviálních moudrostí: 1. Nikdy se nezavděčím všem, ale aspoň si můžu vybrat, jaký druh člověka má být ten ideální čtenář, kterému bych se zavděčit chtěla; a co si přát víc než psát pro svůj ideál? 2. Uspokojení (či neuspokojení) z psaní knih plynoucí je podobné uspokojení (či neuspokojení) z vyšívání polštářků, háčkování andělíčků, chování koček nebo pečení buchet, smysluplnost a dopad na celosvětové dění je taky srovnatelný - ale knihy mě baví víc. 3. Ať o mně napíšou cokoliv, zjevně s tím kvůli tomu nepřestanu. 4. Když se těsto zdrclo, zaděláme nové, třeba se zadaří příště. 5. A naopak - když si někdo tu knížku přečte a užije si ji, je to super krásné: skoro jako když se mi povede dobře umíchat celerový salát, který zachutná i tchyni; takže se z toho budu upřímně radovat.

O tom, jestli by autor měl či neměl odkazy na recenze svých věcí házet na vlastní web a kontaminovat si tak úložištěm toxického odpadu svou pečlivě uhrabanou zahrádku, už lidová moudrost nepraví nic. Takže se zařídím po svém, dám sem ty, na které jsem narazila, nevynechám ty, které se mi nelíbí, ale nebudu tvrdit, že seznam je úplný. Jsou tu recenze spíš na novější knihy; pokud se psalo o těch starších, tak vesměs na papíře a bez on-line přístupu.

Mycelium: Jantarové oči

Krvavá čest

Tajná kniha Šerosvitu

Hvězdy české sci-fi

Na pomezí Eternaalu - Legendy o argenitu

Imperium Bohemorum

Pán všech krůpějí

Parodie

Tohle autora ovšem naštve nejvíc - když si z něj někdo dělá legraci! Ale lze se na to dívat i optimisticky a říkat si, že je to vlastně super úspěch, když člověk někomu leží v žaludku natolik, že ho donutil sepsat protidílo. Parodie na Fomalhiwu - povídka Červená Karkh~ulka (mého jinak kamaráda) Richarda Podaného - na mě vskutku zapůsobila a způsobila, že jsem si pak ve všech svých dalších veledílech dávala převeliký pozor, aby tam nebylo už ani stopové množství žánru 'putovací fantasy'. Už nikdy mapy! Nikdy žádné cestování do Černých hor a Bílých plání a Smrduté bažiny! Vymýtila jsem to důkladně, takže posledních dvacet let už se mí hrdinové zásadně nikam nevláčejí; a když už se nějaké té cestě fakt nelze vyhnout, vezmou si radši taxíka.

comments powered by Disqus